Exklusivně pro webové stránky Klubu chovatelů kníračů ČR sestavil

Doc. MVDr. Zdeněk Procházka

 

              Historii organizovaného chovu kníračů v nově vzniklém Československu začali psát jeho tehdejší němečtí občané, kteří zcela přirozeně navazovali na již existující tradici chovu kníračů a pinčů v Německu, když v roce 1925 založili Pinscher-Schnauzer Klub Prag. Čeští chovatelé kníračů se pak podle dostupných pramenů začali organizovat v českém Klubu chovatelů kníračů v roce 1927. Pinscher-Schnauzer Klub Prag zřejmě pod vlivem tehdejších politických tendencí nacistického Německa rozhodl koncem 30. let o svém splynutí s klubem stejného názvu v Německu, čímž vlastně došlo k jeho zániku. K zakladatelům českého Klubu chovatelů kníračů patřili p. Libý, který působil ve funkci tajemníka klubu, a pí Wiesmayerová-Kolářová, která v klubu vykonávala první funkci poradkyně chovu. V počátcích činnosti tohoto klubu byli v Československu chováni především knírači velcí černí a knírači střední pepř a sůl.

V době 2. světové války působil v tzv. Protektorátu Čechy a Morava Klub chovatelů pinčů a kníračů, jehož činnost pokračovala ještě po ukončení světové války v rámci tehdejšího Jednotného svazu českých zemědělců. Poválečná historie klubu pak započala v roce 1949, kdy se sešli tehdejší významní chovatelé kníračů, aby oživili činnost klubu. Na ustavující schůzi byli zvoleni tito funkcionáři klubu: p. Vocel jako předseda, p. Kovařík jako výcvikář, p. Libý jako poradce chovu kníračů velkých a pí Mikulová jako poradkyně chovu kníračů středních. V roce 1957 byli knírači a jejich organizace převedeni do Svazarmu jako chovatelská skupina kníračů. Předsedou byl Ing. Stuchlík, poradkyní (tehdy správkyní) chovu byla pí Wiesmayerová-Kolářová. Výcvik kníračů především velkých v té době řídil p. Kovařík. Od roku 1957 řídil tuto skupinu p. Vocel jako předseda, ústředním poradcem chovu se stal p. Libý a správkyní plemenné knihy pí Jíšeová. Na řízení chovu se podílelo 7 krajských poradců chovu, z nichž jeden (p. Lexa) současně vykonával i funkci ústředního poradce chovu pro všechny slovenské kraje. V 60. letech již opět jako Klub chovatelů kníračů byli knírači a jejich chovatelé zařazeni do Českého svazu chovatelů drobného zvířectva. Ani v této organizační struktuře nebyla přerušena tradice chovu a výcviku kníračů. Ústředním poradcem chovu se stal p. Lexa a řízením výcviku byl pověřen p. Friedman. Ve druhé polovině 60. let byl zvolen do čela Klubu chovatelů kníračů v ČSSR se sídlem v Praze Ing. Mezera, ústředním poradcem chovu kníračů velkých a středních se stal p. Odvárko, kníračů malých MVDr. Nesvadba a výcvikovým referentem Dr. Beneš. V té době byla vytvořena chovatelská komise klubu, jako poradní orgán jeho výboru, jejímiž členy byli všichni krajští poradci chovu.

70. léta znamenala pro Klub chovatelů kníračů velký rozvoj, a proto byl rozčleněn do několika krajských poboček. Jejich počátek byl poznamenán normalizačními metodami, v jejichž rámci musel přejít dosavadní předseda Klubu Ing. Mezera do kontrolní komise a funkci předsedy klubu převzal Dr. Beneš. Ústředními poradci chovu se stali pro velké a střední p. Odvárko, pro malé po Dr. Nesvadbovi pak Dr. Stanko. V té době řídil výcvik kníračů p. Papež a v krajských pobočkách příslušní výcvikáři. Současně s velkými knírači byli do výcviku zapojováni i knírači střední. Klub chovatelů kníračů se pak stal iniciátorem tzv. meziplemenných utkání družstev, sestavených jednotlivými kluby některých plemen. V roce 1972 byl zvolen předsedou klubu p. Načeradec a ústředními poradci chovu se stali pro knírače velké MVDr. Emmer, pro střední Doc. MVDr. Procházka a pro malé MVDr. Stanko. Předsedou výcvikové komise (coby hlavní výcvikář) byl zvolen RNDr. Šebek, kterého za dva roky vystřídal MVDr. Mikulica. Rok 1972 byl pro KCHK rokem mohutného rozvoje a stabilizace. Proto bylo přikročeno k decentralizaci a vytvoření osmi krajských poboček, které měly své vlastní vedení. Rok 1976 znamenal pro Klub chovatelů kníračů další změnu: znovu byl organizačně vrácen do Svazarmu, což mělo za následek zvýšení podpory a růst úrovně výcviku kníračů a organizování různých soutěží. Normalizace se nevyhnula ani Klubu chovatelů kníračů se všemi negativními dopady. Do čela skupiny byl postaven p. Vocel, ústřední poradkyní chovu se stala pí Dosoudilová a někteří jiní členové klubu, kteří považovali za svoji povinnost zrušit vše, co bylo až dosud v chovu zavedeno. Výsledek této činnosti na sebe nedal dlouho čekat. V roce 1980 se situací v chovu a výcviku kníračů musela zabývat Rada kynologie ČÚV Svazarmu a rozhodla o nutnosti výměny řídících funkcionářů chovatelské skupiny kníračů. Předsedkyní se stala pí Kopecká, ústředním poradcem chovu pro všechny velikostní rázy Doc. MVDr. Procházka, který postupně předal řízení chovu kníračů malých MVDr. Stankovi (po něm krátce na to funkci převzala sl. Petrašová) a kníračů velkých MUDr. Benešovi. Ti společně usilovali o návrat osvědčených metod náročného řízení chovu z předchozích let. Obnovení metod práce mělo za následek další rozvoj činnosti krajských poboček, které si např. začaly vydávat vlastní zpravodaje. Toto i některé jiné postupy ovšem nezapadaly do metod práce v tehdejším Svazarmu a v roce 1986 muselo dojít k novému „oživení“ činnosti skupiny. Do funkce předsedy skupiny byl dosazen p. Snop, který se věnoval výcviku kníračů, a řízením chovu kníračů byly pověřeny osoby s poměrně malými znalostmi a praktickými zkušenostmi z chovu kníračů. Nutno konstatovat, že toto období nepatří ke světlým stránkám historie Klubu chovatelů kníračů. Vyvrcholením úsilí těchto funkcionářů byla při postupném uvolňování tlaku ze strany Svazarmu snaha o založení „Národního klubu kníračů“. Členové klubu v krajských pobočkách však k této iniciativě zůstali lhostejní a naopak začali v roce 1990 zakládat Klub chovatelů a přátel kníračů, jako pokračování původního Klubu chovatelů kníračů.

Po jistých zmatcích v organizování chovatelů kníračů (současná existence Národního klubu kníračů především v Praze a Klubu chovatelů a přátel kníračů Čech a Moravy), kterými byl poznamenán rok 1990, došlo na popud především členské základny poboček v roce 1991 ke znovuvytvoření Klubu chovatelů kníračů. Jeho předsedou byl zvolen JUDr. Baštýř. V něm přetrvávají dodnes, i když s jistými finančními těžkostmi, tradice ve výcviku kníračů, především velkých. Tuto záslužnou činnost organizoval p. Babička a nyní organizuje p. Vidrna ve funkci výcvikových referentů Klubu chovatelů kníračů; jim jsou nápomocni tu více tu méně výcvikoví referenti poboček. Díky obětavé činnosti těchto všech i díky zápalu jednotlivých cvičitelů kníračů pak vznikly i úspěchy na mezinárodní úrovni v uplynulých letech. Těm všem patří dík za práci, směřující k důkazu, že knírač je dobré pracovní plemeno se všeobecným použitím. Řízením chovu kníračů byly pověřeny pí Glänznerová (velcí knírači), pí Parylová (střední knírači) a pí Vanišová (malí knírači). Organizační a hospodářská činnost byla v nových stanovách klubu plně přenesena na jeho pobočky a bylo tak navázáno na tendenci 60. let v činnosti klubu výrazně decentralizovat. K výrazným postavám těchto let, které se zasloužily o rozvoj aktivní činnosti poboček, nepochybně patří pí Žáková (Severočeská pobočka), pí Davidová (Východočeská pobočka), Ing. Pospíšil (Západočeská pobočka), p. Čechtický (Jihočeská pobočka), Dr. Novák a pí Badinová (Jihomoravská pobočka), p. Drgač (Severomoravská pobočka) a Dr. Petráková (pobočka Praha).

Na výroční konferenci klubu v roce 1995 byl do čela nového předsednictva zvolen MUDr. Beneš a byl v této funkci potvrzen i konferencí klubu v roce 1997. V řízení chovu kníračů došlo k následujícím změnám: řízením chovu kníračů středních byla pověřena pí Stránská a řízení chovu kníračů malých bylo rozděleno takto: barevný ráz pepř a sůl pí Vanišová, černostříbřitých pí Kurfürstová, černých a bílých sl. Horáková. Na poslední výroční konferenci klubu v roce 1999 byl předsedou klubu zvolen MVDr. Pavelek a v řízení chovu došlo k jediné změně: střední knírače převzala sl. Dejlová.

Knírače na domácích i zahraničních výstavách posuzuje 16 rozhodčích, kteří vzešli z Klubu chovatelů kníračů a na základě jeho doporučení. Vybraných 10 z nich pak je pověřeno hodnocením kníračů na bonitacích, kde jsou jednotlivci hodnoceni a na základě náročných měřítek zařazováni do chovu. Téměř 50 let je život Klubu chovatelů kníračů provázen a dokumentován v klubovém zpravodaji Knírač, který zprvu vycházel nepravidelně, nyní čtyřikrát ročně a jedním dvojčíslem, obsahujícím souhrn výsledků chovu z předchozího roku. U zrodu tohoto zpravodaje stál Dr. Fořt, v současnosti jeho tvorbu, výrobu a distribuci řídí Doc. Dr. Procházka. Díky práci Ing. Zajíčkové a sl. Dejlové má klub svoje webové stránky (http://kchk.cz), které operativně informují o dění kolem kníračů u nás i v zahraničí.

Historie klubu posledních deseti let je provázena trvalým, tu více tu méně úspěšným, úsilím o spolupráci s německým Klubem chovatelů pinčů a kníračů (PSK – Pinscher und Schnauzer Klub). Se stejnými výsledky se zatím setkává i členství českého Klubu chovatelů kníračů v Mezinárodní unii pro knírače a pinče (tzv. ISPU). Jsou-li potíže při organizování činnosti národního klubu, pak o to větší jsou na mezinárodní úrovni. Významnou pomocí pro KCHK, zejména po roce 1990, byla osobnost Dr. Nesvadby, bývalého funkcionáře klubu, který v 60. letech emigroval a nikdy na české knírače nezapomněl. Proto byl na výroční konferenci v roce 1991 zvolen čestným členem Klubu chovatelů kníračů.

Je přirozené, že klub procházel a prochází kritickými obdobími a vždy záleželo a bude záležet na vůli členů, kterým směrem se bude ubírat. Je jeho velkou nadějí, že jediným cílem chovu bude vždy standard knírače, který vydává pravidelně FCI (Mezinárodní kynologická federace), jeho zdravý chov, který budou členové klubu rozvíjet především jako ušlechtilou zájmovou činnost.