Laďa Mezera, jak jsme ho na Moravě coby rodilého Moraváka „kratce“ nazývali, se začal objevovat na různých akcích Klubu chovatelů kníračů v 60. letech minulého století coby rodinný doprovod své dcerky, nadšené příznivkyně kníračů zejména pak malých. Protože zde projevoval praktické organizační nápady a schopnost dobré komunikace s lidmi, vůbec nepřekvapilo, když byl pražskými členy klubu navržen v únoru 1967 do funkce předsedy klubu. Byla to volba dobrá a správná, neboť se zakrátko ukázalo, že Ing. Mezera měl vynikající organizační schopnosti, kombinované se schopností navazování pozitivních kontaktů s lidmi. Laďa svým klidným způsobem jednání byl ten, který jako předseda dokázal zklidnit i mnohé nadměrně temperamentní kníračkáře. A při tom si dal od tehdejších ústředních poradců chovu poradit, coby „nechovatel“, jak dále organizovat a řídit zejména chov kníračů. V době jeho nástupu do funkce začal klub pořádat nejen již zavedené bonitace kníračů, sloužící k vyhodnocování úrovně jejich chovu, nýbrž nově i svody dorostu, které měly zachycovat i méně úspěšné odchovy, které se na bonitace prostě „nedostavovaly“, aby se vyhodnocování chovu mohlo opřít o co největší počet zachycených štěňat. Důsledně uplatňované řízení chovu kníračů prostřednictvím krajských poradců chovu muselo být podloženo organizováním pravidelných setkání krajských poradců s ústředními, na nichž docházelo k bezprostřední prezentaci výsledků vyhodnocování chovu a domlouvání dalších postupů v řízení chovu. Dalším zcela novým a dosud neznámým organizačním opatřením pak byl start pravidelných setkávání poradců chovu s rozhodčími, kteří svým hodnocením na výstavách se znalostí výsledků chovu mohli rovněž výrazně přispět k pozitivnímu ovlivňování chovu kníračů. Období roku 1967 se prostě stalo počátkem období rozvoje a úspěšného růstu Klubu chovatelů kníračů, jehož členská základna se následně rozrostla z počátečních 300 členů na více než 1000.

Tuto pracovní atmosféru nemohly ovlivnit ani „potíže“ Ing. Mezery, které souvisely se společenskými a politickými změnami roku 1969. V roce 1971 proto přešel „po vzájemné dohodě“ do revizní komise, aby tak zůstal coby její předseda účastníkem všech jednání předsednictva klubu a při tom „nevyčníval“ coby předseda klubu. Pracovní duch tak mohl pokračovat a Klub chovatelů kníračů se tak dále rozvíjel až do počtu osmi poboček. Dlužno připomenout i velký rozmach ve kvalitě i obsahu klubového zpravodaje Knírač, který byl podle zkušeností autora této vzpomínky inspirací i pro některé další chovatelské kluby. Výrazem pracovního potenciálu a iniciativy členů klubu bylo i vydávání krajských zpravodajů v některých pobočkách Klubu chovatelů kníračů. Tak byla zajišťována dokonalá informovanost celé členské základny klubu. Jakýmsi zakončením tohoto plodného období bylo vydání monografie o českém chovu kníračů „Naši knírači“.

Zcela mimo popis pozitivního vlivu Ing. Mezery na odbornou činnost klubu stál i rozvoj společenské činnosti. Základem v tomto směru byla především schopnost Ing. Mezery rozvíjet přátelské vztahy mezi funkcionáři klubu. Bylo zcela přirozené, že zejména po celoklubových schůzích se scházeli zcela neformálně členové předsednictva s některými členy výborů poboček při posezeních, aby zde utužovali i mezilidské vztahy, které jsou vlastně nejdůležitějším činitelem v životě každé dobrovolné organizace. Odrazem této skutečně přátelské atmosféry bylo jaksi přirozeně vyplynuvší oslovovávní „přítel“ namísto tehdy oficiálně požadovaného soudruhování, což se samovolně rozšířilo i do krajských poboček. Dědictví tohoto úspěšného stylu řídící činnosti Ing. Mezery pak po něm ještě převzali následující předsedové klubu Dr. Viktor Beneš, Petr Načeradec a zpočátku jeho funkčního období ještě Dr. Petr Pavelek.

Dnes na tuto dobu můžeme již jen vzpomínat. V ní se ukázalo, že v dobrovolných organizacích vše záleží především na lidech typu Ing. Mezery, a to i v sebesložitějších dobách. Největší rozvoj života Klubu chovatelů kníračů nastal v 70. letech minulého století, přestože následující období normalizace nebylo naladěno vůbec příznivě pro rozvoj společenského života a dobrovolných organizací. O to více překvapuje, že v současné společenské situaci postupně tyto výdobytky mizí tu z organizačních tu z ekonomických důvodů. Zmizel klubový zpravodaj Knírač, zmizely svody dorostu, a co ještě následně zmizí? Postupně mizí i chuť lidí se organizovat a v rámci této organizace se dobrovolně angažovat. Trvalý pokles počtu členů Klubu chovatelů kníračů je toho jen drsným důsledkem. Každá výmluva je pak pro to dobrá.

Rád vzpomínám na dobu činnosti Ing. Mezery, který je představitelem a tvůrcem období největšího rozvoje života Klubu chovatelů kníračů a jejich chovu u nás. Klub chovatelů kníračů 1927 se svým současným oficiálním názvem hlásí k roku svého založení a tím i k tradici jeho existence. Je to hezké a správné, avšak ryze formální gesto. Daleko důležitější by pro klub bylo se nejen hlásit, ale i pracovat podle výše popsaných klubových tradic.

Jak jsem Ing. Mezeru osobně poznal, bytostně by si to přál i on.

 

 

Pro webové stránky KCHK naspáno a Ing. Zajíčkové zasláno 18. 2. 2014.